List panu jeanu choisi de souvenir

Milý synovče,

Je čas, abych ti napsal. Ve Versailles šeptají zlé huby, žes můj syn. Nevěř tomu, milý Jean. Tvá matka byla počestná, skvělá žena. Ujal jsem se Tě po její smrti toliko z čistého obdivu k tvojí mamá. A jestliže utrhači prohlašují, že jsi mi nápadně podoben, pak to lze vysvětlit jen tím, že se tvá dobrá máti, když byla v požehnaném stavu, shlédla v tváři muže, který měl tu čest býti tehdá jejím zpovědníkem.

Je konec tvého klášterního vychování. Je ti osmnáct let a ty máš vstoupit do života. Ne, můj milý, řehole a celibát, to není nic pro tebe. Jsi krásný, urostlý, máš vzdělání a ducha, přirozenou eleganci a půvab, pro tebe je předurčena dvorská kariéra. Budeš-li mít jen částečku, jen nehet na palci z tvého hříšného strýce, máš budoucnost zajištěnou. Snad jedinou tvou nevýhodou bude, že nejsi celibátník jako já, pokorný sluha Páně, což je stav, který obzvláště dráždí ty dvorské kokoty. Ale mohu ti prozraditi, že v nejdůvěrnějších zpovědích těchto ambrou čpících dámiček jsem nikdy nenašel tolik vřelosti, upřímnosti a pochopení jako v náruči jejich služek. Ty milují svátost přijímání opravdu žhavě, bez příkras, jež hyzdí, bez výbuchů a scén, jež čpí dvorním divadlem našeho otylého Ludvíčka. A doba je taková, že Ty, můj milý, budeš svědkem toho, že bude vymýcena a spláchnuta příbojem dějin ta vůní pohřebních svíček vonící nádhera, jež se štítí slunce a koupele, jež má tyčinky ze slonové kosti na škrábání zavšivených míst, a že na oltář lásky bude postavena ta holka s masitými stehny, která se brouzdá Loirou od rána do večera, voní vínem a spí s chlapem tak, jak spával otec Adam s Evou.nechci ti tím nijak tento styl doporučovati jako jediný (ač nejrozšířenější), ale chci ti pouze otevřít očí. Chci tě připravit pro život. Neboť věz, milý synovečku, že nikoliv Poznání, Filosofie, Pravda či Lež, Royalisté či Revolucionáři, Zlo či Dobro, Klérus, Umění…, ale Eva, krásná Helena, Kleopatra, madame Dubbary – ale, co bychom chodili kol kořene a nevložili naň prsta nepojmenovali ho pravým jménem: KUNDA!

Kunda je osou, kunda je koncem a počátkem života. Svět bez kundy, toť svět bez slunce. A ty k ní máš klíč, můj drahý. Záleží jen na tobě, jak dovedně budeš tímto klíčem umět otvírat brány života.

Jsi nezkušený, vím. A proto ti dávám do života tento vínek: Umění mrdati. Mně dali, můj milý, breviář a růženec. Mé štěstí bylo, že jsem záhy poznal svou vrozenou bystrostí jejich zbytečnost a místo, abych si neploďně hrál s kuličkami růžence, nechával jsem své něžné ovečky hrát si s kuličkami toho, co mi laskavý a všemohoucí Bůh ke hraní ženské ruky dal. A nikdo z andělů na posledním soudu mi nebude moci vytknout, že bych byl zahálčivě nechal ladem ležeti dary, jimiž nás Pán obdaroval nikoliv proto, abychom je vztyčili k větší slávě jeho Dobroty a Laskavosti. Bůh, toť láska. Kunda je jejím oltářem. To není rouhačství, můj milý, neboť celibát kněží si nevymyslel Bůh, ale lidé. Slouže kundě, sloužil jsem svému stvořiteli. A vždy jsem se řídil poznanou pravdou, že více je dost a méně není nic.