Umění mrdati

Mrdání, nebo soulož, přeješ-li si a jsi-li úzkostlivý na slovíčka – ač věřím, že věci je třeba nazývat jejich skutečným jménem – tedy: mrdání toť páka života, míza stromu, říje jelena, tokání tetřeva, raplování králíka, slunce a hvězdy, den a noc, toť nezbytnost soli, toť vláha deště, síla semene, bobtnajícího v ornici plodnosti, mrdání, toť život sám. Proč bylo napsáno tolik filosofických děl o umění mysleti, když myšlenka není, nikdy nebyla a nebude touhou. Touha je vše. Touha je prapud. Touha je starší než lidstvo. Snad si namlouváš, že toužíš vědět. Ne, ty chceš vědět. To není pud, to je jen chtění, ale po mrdu toužíš, mrdat musíš. Pravda je v instinktech. V pudech. Pud vlastnického práva – pud sebezáchovy – pud množení se. O filosofii neví nic pec, který se vrhá na fenku ,a ni nádherně řičící hřebec, který obskakuje klisnu. To není pomíjivost slovíček filosofujícího knihomila, to je pud, to je příroda, to je Věčnost.to je dno oné nádoby, do níž pošetilí lidé nalívají směšná slůvka, jako cudnost - zákonnost - hřích – věrnost – morálka – a jiné a jiné lži a pošetilosti. Jak často jsem záviděl pudové upřímnosti psů, když potkali na ulici čubku, jež vzbudila jejich touhu, a bez ohledu na to, zdali se jiný pes dívá, zmocnili se jí. Skoč před celým dvorem na rozkošnou madame de Prétillon a ukamenují tě! (první kámen hodí pan Prétillon, nikoliv proto, že jde o jeho ženu, ale proto, že tobě ještě stojí a jemu, jak ví celý dvůr, kouká jeho smutný laskavec do bot, a dlouhá léta nebyl zvědav zvednout hlavu a podívat se, jaké péro má pan Prétillon za kloboukem.)

Tak ti chci, mon petit, vypsat to, co mne život naučil a co jsem tolika trpkými a současně sladkými zkušenostmi získal v oboru lásky, ve škole mrdání, jejíž jsem dodnes pokorným a učenlivým žákem. Mrdat, chlapče, toť věda, které by se mělo vyučovat na vysokých školách. Neznáš-li Platona, Sokrata, Archimédův zákon, neumíš-li číst a psát, nejsi tak ztracen, jako myslíš-li, že máš svůj falus jen proto, abys jím pouze čůral.

Předem tě nad jiné upozorňuji, milý synovče, že vypíši-li ti techniku mrdání, není to nic. pranic. Zhola nic proti praxi. Jen ten žák je dobrý, který z přednášek propadne a znovu je probírá. Po druhé. Vzpomínáš si, můj milý

Jean, jak jsme spolu v horku letního odpoledne pozorovali o loňských prázdninách ony dva zedníky, stavící pavilon v naší zahradě v Mentonu? Ten jeden se loudal, nevěděl kam cihlu položit, ten druhý stavěl cílevědomě, hbitě, jistě, radost pohledět. A zde mi tane na mysli i druhý příměr. Řekl jsem ti, že zdrojem blaha je kunda. Nuže, s tou to je jako s cihlami, z nichž ti dva stavěli. Na pohled cihla jako cihla. Na pohled kunda jako kunda. Jenže: z těchto zdánlivě stejných cihel můžeš postavit záchůdek či nevzhlednou barabiznu, ale můžeš z nich vybudovat tu nejsmělejší a nejnádhernější stavbu. Záleží jen na tobě, můj maličký, jak dobrý jsi stavitel. Pochop, že se musíš učit. Cihla k cihle, a ledacos pokazíš. Stavba bude kostrbatá, že bys od ní nejraději utekl. Kunda ke kundě, a najednou bys od svého díla utekl. Ale už máš zkušenost, začneš znovu a lépe. A zamiluješ si ty své cihly a zamiluješ si umění stavět pavilonky.