PRVNÍ A ZÁKLADNÍ POZICE je ona, kdy žena leží na zádech s roztaženými stehny a ty, leže na ní, do ní vnikneš. Zdánlivě jednoduché, ale kolik fines, můj chlapče!

A zde, na samém začátku svého školního kázání, musím trochu odbočit. Nikdy, pamatuj si, nikdy nesmíš k mrdání přistupovat z prosté skutečnosti, že se ti dostalo příležitosti. Nikdy nesmíš mrdat tak, jako k práci přistupuje nádeník: musí to být, tak ať už to mám odbyto. To si ho raději uřízni a hoď ho loveckým psům, milý synovče. K mrdání musíš přistupovat s láskou, se zbožnou úctou se znalostmi, jimž se, želbohu, dosud na vysokých školách neučí.že ovládáš Ovidia, Platona, Petrarku a čert ví koho – na to Ona se ti vykašle. Kundu ovládej! Ovládaje kundu, buď pánem svého priapa, jejž v zbožném uctívání si vědoucí, krásné a radostí a základu života znalé Římanky zavěšovaly v podobě zlatých a stříbrných přívěsků na svá bělostná hrdla.

Tedy ne na ženu nalehnout a surově jí vrazit chvost do její hrmy. Ne, chlapče, tak mrdají tupí Hunové. Tomu neříkáme soulož, to je barbarské, surové znásilnění. – přípravy… přípravy je třeba, drahý žáku. Běžná příprava je ta, že ji líbáš, líbáš chvějící se hroty jejích ňader, až se nalijí jako jarní pupencestromů, že vložíš nohu mezi její stehna. Je-li jen trochu pudová, tře se sama svou kundičkou o tvoji kůži. Není-li, přilož ruku k dílua jemně laskej prstem její klitoris. Teprve tehdy smíš do ní vstoupit, až zvlhne vláhou touhy. Ne dřív. Nikdy ne dřív. A taková, která po tobě netouží, není hodna tvého Díkůvzdání.

A nyní další podmínka, další zákon dokonalého mrdání: poznej ženu a podle poznání ji mrdej. Doplatíš vždy na to, mrdáš-li jen dle svých pudů a k jejich ukojení. Mrdej dle pudů své milenky! Jedna z nich miluje brutalitu, druhá něžnost, jiná soustředěné mlčení, další slůvka, jež hraničí se slovníkem děvek z rue Passard. Tím, že ukájíš jejich pudy a přání, tím si vykupuješ mnohotvárnost své rozkoše. Či bys chtěl jíst denně jen a jen koroptve s kaštanovou nádivkou, své zamilované jídlo? Už za čtrnáct dní by se ti přejedly, mon petit. A proto chceš-li, abys ty si zamrdal ve velkolepě střídavém jídelním lístku lásky, mrdej dnes jako panic – nesměle a vytrvale, zítra jako přežilý světák – dlouze a rafinovaně, mrdej jako hulvát či jako básník, miluj lokty, dlaněmi, sevřením stehen, ústy, vychutnávej milostnou křeč každým pórem kůže, jen nemrdej jako onen sedlák odněkud z Piccardie, který po celodenním plahočení vleze ospale na svou ženu, dvakrát hne zadkem, převalí se a chrápaje usne.

Připravil sis tedy objekt své příští rozkoše… Pardon, promiň, nikdy ne své rozkoše, ale vaší vzájemné rozkoše. Neboť jen tenkrát je rozkoš rozkoší, je-li to rozkoš vás obou, kteří dáváte a současně berete. Tedy připravil sis oběť a vše je hotovo. Nyní máš do ní vniknout. Vše tě k tomu nutí. Zdrž se a přejížděj svým perem její sladký kalamář, který se už naplnil inkoustem touhy. Líbej její prsy, které teď bojovně trčí, připraveny k bitvě, trčí jako šípy z luku, jehož tětivu napnula žádostivost utkání.

Touto přípravou zvlhne její klín tak, že do ni vnikneš, aniž způsobíš bolest jí či sobě. Ale nevnikni naráz! Dej jí jen hlavičku svého údu a opět vyklouzni a znovu naznač cestičku ke studánce rozkoše. Ten, který napíchne ženu naráz na svůj rožeň, je pijákem, který vypije jedním douškem na ráz džbánek ušlechtilého vína, aniž by vychutnával, polykal pomalu doušek po doušku, čichal jeho aroma a oddaloval rozkoš posvěcené chvíle opojení. Opakuji: nevnikni naráz. Donuť svou milenku, aby to byla ona, která se k tobě přimkne, aby to byla ona, která jak říká lid, „přirazí“. Tím navodíš žádoucí rytmus splynutí. Málokterá žena odolá tvé vábničce. A ta, která zůstane chladná, není hodna tvého semene. Z té slez, můj maličký, řekni, že tě bolí hlava, ze přijdeš příští úterý. A nikdy se k ní nevracej, jako se nevracíme ke kopřivě, o kterou jsme se spálili.

Tedy ona na zádech, rozevřené sloupy stehen a ty v ní. Zdá se to málo? Pro začátek je toho dost. A najdeš časem tolik variací této pozice, že budeš sám překvapen. Stačí jen úkol: co s jejími stehny? Podepřeš je rukama a opřen o lokty sloužíš mši lásky? Hodíš si je přes ramena, aby ses dostal hlouběji tam, kam toužíš vniknout celý? Necháš se sevřít jejími stehny jako kleštěmi, jež se zaťaly na tvém zadku? Dáš podnět k tomu, aby narovnala nohy pod tebe, sevřela je k sobě, jako by stála, a ty po ní kloužeš celým tělem a dřeš chlupy svého pohlaví o její? To je už, můj drahý, jen a jen tvou věcí. A to je jen malinkou ukázkou, že tato i každá z dalších milostných pozic, jež ti vylíčím, je závislá na tvé představivosti a tvém důmyslu.

Pokud mohu shrnout své bohaté zkušenosti, mohu ti říci, že není špatných milenek. Muž, který naříká na chlad své milenky je jím povětšinou vinen sám. Ti tuční, vypasení měšťáci, kteří veřejně a beze studu v kroužku jim podobných naříkají, že jejich žena je líná a ani se nepohne, ti by se podivili, co dovede vyvádět, jak mistrně přiráží, útočí, laská a vzlyká blahem se svým milencem, zatímco pan manžel si kupuje imitaci lásky, předstírání rozkoše – v městském bordelu.

Neboť – a to si dobře zapiš na svůj štít lásky: Nezáleží na nástroji, ale na hudebníkovi!

Pokračování příště..