Z pozice druhé, boční (pakliže máš její stehno pod sebou), přejdeš snadno do POZICE TŘETÍ tím, že rukou pod její boky vsunutou ji převalíš na sebe, vklouzneš pod ni, a záleží jen na její dovednosti, jak na tebe nasedne. Ty dole, ona na tobě. Teď jsi jí odevzdal otěže i uzdu. Teď je ona na koni. Dobrého jezdce poznáš podle toho, jak dovede „vytírat sedlo“. Klečí, její nohy jsou vedle tvých boků a jede… jede do údolí lásky. Je věcí cviku přejít ze základní pozice do pozice boční a z této do pozice „cheval ď amour“ (kůň lásky), aniž by tvůj ďábel na okamžik opustil horko jejího pekla.

A zase: trčí nad tebou nádherný jezdec, oblečený tím nejkrásnějším jezdeckým oblekem, totiž svou nahotou, a s vypjatými prsycválá do cílové pásky ukojení. Lehne si na tebe, dotýká se tě a bičuje tě údery svých nalitých bradavek, zleva napravo, zprava nalevo, či si na tebe lehne s nohama sevřenýma a vrací ti vděčně rozkoš tření, kterou jsi jí způsobil, tře svou hrmu o tvé chlupy zdola nahoru, ze shora dolů. Záleží zase na ní, či lépe řečeno na ohni, který jsi pod kotlem její žádostivé kundy dovedl svým chvostem zapálit…

Jak tak z mého brka na papír plynou slova a rostou věty, tak se z mého mozku neustále trousí a vtírají myšlenky, úvahy a přirovnání. Odpusť, mon petit, že nemohu a neumím prostě, suše, školometsky napsat návod k úkonu splynutí právě tak hravě, jako napíše pan ďEspignac návod na některé ze svých kuchařských kouzel: dej na pánvi roztavit olej, přisyp cibuli, vhoď maso… Ne, můj milený, odpusť, nezlob se, ale toho nedokážu. Vzdyť já, býti na místě pana ďEspignac, bych pravděpodobně napsal: do oleje, žhavého jako touha po mrdu, přidej cibulky bělostné jako ňadra madame Tillon, ženušky zlatníka naproti notre Dame. (máš-li zálusk na bílá ňadra madame Tillon, pak ji na uvedené adrese nehledej, tohle jsem si vymyslil, neboť nikdy nejmenuji a nekompromituji dámy, o tuhosti a bělosti jejichž ňader jsem měl čest se přesvědčit.) tak tedy odpusť, můj milý, jehož sličné a půvabné matky jsem měl čest být zpovědníkem, že nepíši svůj návod suše a hluše, že sem tam použiji příměru či zrnka filosofie. Domnívám se poněkud samolibě, že dobrý samec má míti buňky básnické vedle buněk představivosti právě tak, jako dobrý kohout nikdy nezloustne a nezkapounovatí.(?) Nikdy mne nikdo nepřesvědčí, že don Juan měl objemné bříško, které mu při mrdání překáželo.

Ale ty jsi jistě netrpělivý, cher Jean, ty čteš jistě mé řádky tak, jako já v tvých letech hltal Ovidia, kdy jsem pomíjel a přeskakoval ony řádky, nichž se zračila Ovidiova moudrost a filosofie věčné pravdy… A hltal, přežvykoval a vracel se k místům, nichž básník opěvoval neřest. Ale i ty se k mému dopisu nejednou vrátíš, tak jako já se vrátil k milovanému Publiu Ovidiu Nasovi.

Dobrá, budiž po tvém, spěchejme dál.

Zde je POZICE ČTVRTÁ: zezadu. Jak k této pozici dospěješ, co z ní navodíš a vytěžíš, to je, můj milovaný žáku, jen a jen tvůj úkol. Toť tvoje domácí cvičení. Jen na tobě záleží, zda svůj úkol vypracuješ na jedničku.

Přeješ si popis? Prosím! Máš ženu na klíně, zády k sobě obrácenu, a vnikl jsi do ní. To je všechno. U dvora jí říkají: pozice madame Dubarry. Ten název se traduje ze dvou pramenů. Prvý je z dob, kdy půvabná a duchaplná Marie Jeane nebyla ještě madame Dubarry a připouštěla k sobě čestné milence, po jejichž chvostu toužila, se slovy: „Ale jen zezadu, mon amour, jen zezadu… Mám strach o své prsy… Ty si musím uchovat tvrdé pro vyšší šarži, než jsi ty, min captain, na mne si bude moci lehnout a zválcovat mé kozy jen od velitele královské stráže každý, až po jeho Milost pana kardinála…“

Netušila tehdy, jakým kouzlem zapůsobí na dutou hlavu naší zatuchlé říše její malá, nepatrná krabička na semínko. To byl jeden z důvodů, proč se styl mrdání nazval jejím jménem. To je zkazka z mládí Marie Jeane. Druhá zkazka praví, že když už byla „královnou, kterou obdělává skopová hlava našeho Ludvíčka, v počtu telat patnáctého (promiň, že urážím něhu telete tímto srovnáním), tu prý se dávala milovat svými milenci, jimiž si po špatném jídle Ludvíčkově zlepšovala chuť, jen zezadu a prý z důvodů zásadních, aby nebyla Jeho veličenstvu nevěrná, neboť říkávala: „co se za mými zády děje, o tom já nevím.“

Nuže pozice zezadu. Ona, zády k tobě, mírně nakloněna směrem k tobě, stehna roztažena , a ty v ní. Je to zvlášť dráždivá pozice pro ženy zvyklé normální, tj. první pozici. Pro ty, jejichž muž či milenec byl nádeník, a ne básník. (Zde bych chtěl podotknout: Slovem nádeník nemíním zlehčovat, že v lásce může být nádeník větším básníkem než ubohý, impotentní pan de La Fontaine.) Tato pozice má naproti tomu znevažující protiklad, že totiž se při ní netře falus o klitoris čili lidově: že čurák nedráždí poštěváčka. A tu je na tobě, můj milý, abys tuto chybu napravil a vynahradil své milence, oč ji připravuješ. Jak? Desettisíckrát, můj drahý. Stačí ti z deseti tisíců jeden návod? Ne? Přeješ si dva, tři? Prosím. Sevři rukama, nichž jedna podklouzla pod jejím tělem, druhá pluje nad ním, oba její prsy a chop se jejich bradavek, těch středisek rozkoše. Proč jsou citlivými středisky při výkonu plození? Asi proto, že stejná rozkoš se v nich probouzí při vyvrcholení mateřství, při úkonu kojení. Skloň se, drahý synovče před silou přírodních zákonů, které určují, že Bůh je Líska a ty jsi na tomto bídném, směšném a pošetilém světě jen pro to, abys k této pravdě došel a přispěl k naplnění této věčné a nekonečné pravdy. Želbohu, mnoho lidí dochází k tomuto názoru pozdě, a pozná, kolik zbytečných kroků na své cestě ušli a vyšlapali, než došli ktomu, kam dojít měli: k poznání pravdy. Kolik žen litovalo a dnes vzdychá: „Ach, ten rozkošný abbé Appliqué… Jaký měl šarm… Jak jsem byla hloupá… Proč jsem neuchopila tu chvíli za pačesy… Proč jsem ho nestrhla do svého klína, který po něm toužil… Proč jsem nechala zvítězit strach, ohled, cudnost nad žádostí a přirozeností? Společnost? Morálka? Ohledy? Věrnost? Výchova? – Blbost! Byla jsem kráva! Kráva, která se ochudila o jeden tučný a lákavý chutný kvítek jen proto, že jsem se ho styděla utrhnout, ačkoliv mé oči, ústa, srdce, náruč, ačkoliv má… No, o tom pomlčme… Ačkoliv mé všechno po něm vovalo. Mohu dnes napravit chybu? Ne, želbohu , ne. Jsem stará, nevzhledná, a ač pramen mé touhy nevyschl, nemám právo toužit. Má ňadra změkla, můj klín je rozviklaný a kol mých očí se rozložily vějířky vrásek. Dobrý abbé Apliqué má dnes svá dráždidla jinde. Nemám mu to za zlé. Ani já nemiluji koupel ve vodě, která již vychladla. Ach, budu muset vzít do školy neohrabané jehňátko, když jsem propásla báka. Promiňte, můj abbé, netušila jsem tehdy, že musíme příležitost uchopit jak sklenici naplněnou jiskřivým, chladným šumivým vínem, že nesmíme čekat. Až šampus zteplá, vyvětrá, že nesmíme bublinky, jež šumí v krvi, nechat zmizet, a teprve pak, když je z ušlechtilého nápoje cosi podobnho kozí moči, chtít tím ukojit svou žízeň, svou touhu po dobrém, osvěžujícím doušku…“

(cituji tu dopis jedné své ovečky, jež úzkostlivě zhřešila proti zákonům božím i lidským a pozdě se kála.)