Není od věci vypnout na chvilku comp a vzpomenout si na doby, kdy hadr byl na utírání a vy všichni jste četli. V knihovně ji asi ještě neseženete, přepisovat ji nehodlám (!) tak zainvestujte. Nemůžu slíbit, že se k ní ještě někdy vrátíte, ale poprvé ji budete číst skoro v kuse.

Můj muž je pečlivý. Ani při nejvyšším pracovním vypětí mi nezapomíná přinést květiny nebo čokoládu. Ptá se mě, jak jsem se vyspala. Nechává mi na kuchyňském stole každý týden apanáž, zatíženou kamenem, který mi přivezl ze své pracovní dovolené.

Teď něco faktů: Jakuba (to jako autorka) je žena. Je skoro v našem věku (ročník 1979), nedostudovala bohemistiku a má rozdělanou psychologii na FFUK. V současné době píše a maluje. Hlína je její prvotina.

Je užasná. Je jiná. Nejen proto, že ji pár týpků označuje za pornografickou. Sloh se vymyká. Čas nic neznamená. Dostávají se k nám útržky ze života vypravěčky – Niny. 

Knížka je rozdělena na neskutečné množství kapitol, přitom některé mají jen pár řádek. Na první pohled vybočují z kontextu. Postupně do sebe ale zapadají a odkrývají před námi jeden obyčejně neobyčejný život.

Opravdu mě dostala, už jsem se to jednou snažil vyjádřit, snad bude druhý pokus lepší :-) Píše mimo jiné o běžných, každodenních rutinách, o něčem, co zná každý z nás. Jen pohled je jiný... otevírá oči. 

Na jaře měl Mišo první samostatnou výstavu. Poprvé si ji organizoval sám, bez přispění fakulty. Běhal jako šílený, pořád něco zařizoval, vyhazoval peníze za tisknutí pozvánek a plakátů, které jsme večer rozlepovali po Praze, abychom je druhý den našli strhané nebo posprejované a ušpiněné k nepřečtení.
Myslíš si, že to tak bude pořád? ptala jsem se Miša. Že budeš malovat, vystavovat, prodávat a zase malovat?
Mišo mručel a podle jeho výrazu jsem poznala, že si to myslí.
Do místnosti, kde Mišo vystavoval, se vstupovalo dveřmi upravenými do podoby poševního vchodu. Místnost byla laděna do červena a procházela jí surrealisticky udělaná pupeční šňůra.
Připadám si jako ve své matce, řekl Mišo.
Plátna byla obrovská a byly na nich hroudy barev, které se daly uchopit a ohmatat. Výstava vhodná i pro slepce! stálo na plakátech. Když jsem je poprvé četla, považovala jsem to za Mišův vtip. Teď jsem pochopila, že to myslel vážně. A slepci, přivábeni možností užít si výstavu, přicházeli v průvodech, s dlouhou bílou holí nebo ve dvou, s chodícíma a použitelnýma očima svého asistenta.
Proudily sem desítky slepých očí, u vchodu se zastavovaly a zachytávaly stylizované pupeční šňůry jako kotevního lana a nechávaly ji vtáhnout dovnitř. Jemnýma rukama ohmatávali slepci výstupky na obrazech, napojeni na pupeční šňůru jako obrovití pavouci na své vlákno, tiše při tom vzdychali a pomalu se sunuli výstavní síní. Mišo stál u dveří a pozoroval je. Bavilo ho to. Mám rád, když výstava žije, říkal.
Většina jeho obrazů se pod dotyky návštěvníků rozpadla, kontury se rozdrobily, křupaly pod nohama a hosté je na svých botách vynášeli ven. Těžce to nesli zejména nevidomí, kteří se paradoxně dotýkali obrazů nejjemněji ze všech. Byli zřejmě zvyklí na důkladnější výrobky. Když na svých prstech a dlaních ucítili drobky barvy, rychle stahovali ruce zpátky, pevně se zachytávali hole a ve tvářích se jim objevil provinilý výraz.
Někteří rychle a zmateně odcházeli, kašlali na pupeční šňůru, která by je bezpečně vyvedla ven, chvatně před sebou ťukali hůlkou, anebo za sebou táhli svůj doprovod, jako by náhle prohlédli.
Kdo řekl, že umění je věčné? řekl Mišo, když jsme po skončení výstavy seděli na zemi a dívali se na šmouhovatá a poničená plátna.
Mišo, řekla jsem potichu. Musel jsi do toho vrazit strašně moc peněz, času a práce. Proč jsi dovolil, aby to dopadlo takhle?
Mlč, řekl Mišo. Dítě se narodí a umře.

Tak vypněte počítač, utečte z práce (netvrďte mi, že na NN chodíte ve svém volném čase), zapadněte do liter. kavárny, objednejte si borůvkovej koktejl a pusťte se do ní.